Místo vlastních návrhů na vypracování řešení pro převážně obalový odpad v Evropě, budeme hledat kličky, jak napadnout rozhodnutí Číny. Už je více než jasné, že dopad zákazu vybraných druhů odpadů ponese zejména Anglie, která až 50 % svého odpadu exportovala do Asie. Zmatek je také na trzích v USA a Japonsku, kdy někteří zpracovatelé už některé druhy plastových odpadů neodebírají v takzvaném zvýhodněném režimu.
Takový režim je u nás znám pod pojmem,‘‘ třiďte odpad, má to smysl‘‘
Tady se teď zastavíme a popíšeme si cestu odpadu, až ke konečnému zpracování, nebo chcete-li využití.
Obec a města za své a s podporou Evropských dotací, budují sběrné dvory a doplňuji stavy barevných popelnic. Každý občan je veden k osvětě, že odpad je třeba třídit dle druhu, kdy následné náklady na občana budou nižší, než kdyby se odpad netřídil vůbec. A musel být uložen na skládku odpadů. Obce sbírají evidenční data, kolik-se čeho v daném čtvrtletí vytřídilo a tato evidence vytříděných odpadů se zasílá Autorizované obalové společnosti. Zatím tady máme jednu takovou, která se řádně stará a dbá, aby data byla vždy v naprostém pořádku. Je to takový výběrčí poplatků od výrobců obalů, tedy zjednodušeně řečeno, koupíte si lahev perlivé vody a v ceně je již zaplacen takzvaný recyklační poplatek. Tedy už tím, že zakoupíte jakýkoliv zabalený produkt, poplatek je již započítán. Má to logiku, žádný výrobce potravin nebo nápojů, nebude dotovat takový poplatek ze svého.
Tím jsme splnily první úlohu, nakoupíme si a spotřebujeme a zůstane nám obal. Pokud se díváme na televizi, nebo posloucháme rádio a ti mladší surfují na YouTube, nebo jiných sociálních kanálech, tak jistě registrují, takzvanou kampaň osvěty, co vlastně kam máme vyhodit a jak je to šetrné k ekologii a kolik jsme vlastně ušetřili na Šumavě lesů a vody v řekách a tak podobně.
Šetřit životní prostředí je samozřejmě priorita a každý rozumný dospělý člověk by měl tak nahlížet. Pravda, že někteří jedinci ještě nevnímají tuto podstatu náhledu k matce přírodě. Ale myslím, že tady osvěta různého žánru nebo dramaturgie, tyto občany neosvítí.
Že se ptáte, kdo všechnu tu osvětu, nebo řekněme reklamu životnímu prostředí platí? No jasně, že to platíme my, zakoupením produktu nebo balených potravin. Nikam se nám ten poplatek neztratil.
Tak a vraťme se zpět do každodenní činnosti, kdy musíme jíst a pít, prostě konzumovat. Zbyde nám mnoho druhů odpadu z obalů. My osvícenci víme, že sklo patří do skla a plast do plastu a papír do papíru, a tak bychom mohli pokračovat, až přeplníme ty barevné popelnice a prostě to tam někam potom položíme. Oni to popeláři odvezou, ale hlavně ať, tam nenechají nepořádek.
Naše vzorně vytříděné odpady z obalů odveze místní komunální služba nebo svozová společnost. Kam? No na třídicí linku, kde se odpady ještě třídí dle druhu plastu, barev a tak podobně. Takový odpad se slisuje do balíků a čeká na zpracovatele, tedy kupce, který vykoupí druhotnou surovinu.
Kde máme ten poplatek? Správně z jednoho poplatku, hradíme celou cestu obalového odpadu, až do finálního konce. Ten konec je právě na třídicí lince.
Takže jsme z jednoho poplatku uhradily osvětu, něco dáme na dotřídění a nesmíme zapomenout hlavně na obce a města, tady je hlavní motivace, protože když ušetří obec, tak ušetří občan. Opět je to logické. Nádoby na odpad něco stojí a údržba také není zadarmo. My jsme svou občanskou povinnost splnily, když jsme odpad řádně odvedli do správné nádoby.
Systém EKO‑KOM od roku 1997 do konce roku 2016 zajistil pro své klienty využití a recyklaci pro více než 8,5 milionu tun odpadů z obalů. (zdroj: http://www.ekokom.cz/cz/ostatni/vysledky-systemu/vyrocni-shrnuti
Třídění odpadů se tak v současnosti aktivně věnuje již 72% obyvatel ČR, tedy bezmála tři čtvrtiny občanů! (zdroj: http://www.ekokom.cz/cz/ostatni/vysledky-systemu/vyrocni-shrnuti
NO NENÍ ÚŽASNÉ!!!
Nepůjdeme do hloubky financování a rozdělování poplatků. O tom ten článek není. Je před námi jiná otázka. Dnes je zcela zřejmé a ověřitelné, že z obsahu barevných popelnic, zůstaneme u plastů, ty žluté, co nekoukají na televizi, protože ty nás trápí nejvíce, tak se vyseparuje max. 40% materiálově využitelných odpadů. Známé PET obaly od nápojů, HDPE nebo PP obaly od saponátů nebo jiné drogerie a LDPE folie, pro nezasvěcené, česky igelit. Zbytkové části tvrdých plastů omylem zapomenuté plastové židle nebo staré boby na sníh, už není velké procento, ale tento odpad svou cenu jistě má. Zbylých 50 % plastových odpadů tvoří kelímky od jogurtů, mikrotenové pytlíky, mastné obaly od uzenin nebo sýrů. Takový ten domácí mišmaš, ale plastový.
Co se děje s takovým odpadem? No něco se dít musí, hromadit ho nelze a materiálově využít je nemožné. Myslím u nás ve vyspělé Evropě, nebo že bychom se na to vrhly tak, jako právě v té Číně?
Na to nemáme lidské kapacity a ani pracovní podmínky. Číňan tento odpad odebíral v různém režimu, platil málo nebo vůbec, ale nám na tom nezáleželo, hlavně že je to pryč z Evropy a my plníme recyklační kvóty a vedeme řádně evidenci. Vedeme několik evidencí, vždy ten lepší průměr se vybere. Taková je recyklace plastových odpadů nejen u nás, ale v celé Evropě.
Chytřejší odpadové společnosti se samozřejmě nesoustředí jen na čínský trh, ale mají vlastní řešení. Vyrábějí z takových odpadů alternativní paliva už přímo do spalovacích jednotek, kde se generuje elektřina nebo teplo. Ale tady jsme ještě trochu zaspali oproti například Německu nebo států Beneluxu. Plastové odpady nemusíme pálit jen ve velkých spalovnách, tady bychom se měli poučit z venku. Je mnoho jiných alternativ, ale ty si řekneme jindy.
