Kolik nás stojí spalování odpadů?

Kolik nás stojí spalování odpadů? Nebo nám naopak vydělává? Na tyto otázky se pokusili odpovědět Jindřich Petrlík a Nikola Jelínek ze spolku Arnika v pravidelném webináři, které na téma spaloven spolek pořádá. Podle nich jsou (nejen) finanční náklady na provoz těchto zařízení příliš vysoké na to, aby byly spalovny vnímány jako jediné řešení odpadové krize.

Investice do instalované tuny na spalování odpadů v ZEVO se ve světě velmi liší. Zatímco v Číně jsou tyto investice nejnižší, kolem 250 eur na tunu, v rozvojových zemích se pohybují do 500 eur na tunu. V Evropě, Kanadě a USA však může cena dosahovat 600–1000 eur na tunu. A právě v té nejvyšší cenové hranici je i Česko, kde jsou investice minimálně 1000 eur na tunu, což při kapacitě 100 000 tun spálených odpadů / rok znamená 2,5 miliardy Kč a víc.

“Samozřejmě, že za kvalitnější ochranu životního prostředí je třeba platit a že ji nelze pořídit zadarmo. Když se ovšem podíváme na vliv zařízení spalujících odpady na životní prostředí, musíme si položit otázku, zda toto opravdu je ta kvalitnější ochrana životního prostředí v oblasti nakládání s odpady. Současně vidíme, že na podpoře výstavby spaloven a ZEVO vydělávají jen dodavatelé drahých technologií, zatímco veřejné rozpočty na ni doplácejí,” okomentoval ekonomickou bilanci výstavby a provozu spaloven odpadů Jindřich Petrlík, programový vedoucí programu Toxické látky a odpady spolku Arnika.

Touto problematikou se zabývá i aktuální studie Arniky Spalovny odpadů a životní prostředí, která v kapitole “Ekonomika a finanční stránka spalování odpadů” dokládá, že spalovny odpadů (ať už ZEVO nebo spalovny nebezpečných odpadů) získávaly a získávají řadu finančních úlev hrazených z veřejných zdrojů, tedy z peněz daňových poplatníků. Bez nich by řada těchto provozů nemohla vzniknout anebo by se stala nerentabilními.

Ekonomickou náročnost spalování odpadů však velmi dobře popsala i jinak spalování celkem nakloněná analýza: „Instalace spalovny odpadu je nákladný proces, většinou kvůli drahé infrastruktuře a vybavení potřebnému k vybudování spalovny. Kromě vysokých počátečních nákladů vyžaduje spalovna odpadů zaměstnávání vyškoleného a obětavého personálu obsluhujícího její provoz. Pravidelná údržba zařízení, která se se stárnutím zařízení zvyšuje, přidává další značné náklady na jeho provoz.“

Ani v centrálně řízené Číně nejsou spalovny schopné dosáhnout ekonomické rentability bez státní podpory. Konstatovala to mimo jiné i studie publikovaná v roce 2019: „(1) Spalovny odpadů (W-t-E) nemohou dosáhnout zisků jen z poplatků za likvidaci odpadu bez státních dotací. Ve vypočítaném případě by dotace na tunu měla být 100-300 jüanů, s ohledem na dosažení požadavků ziskovosti. (2) Současná dotace na poplatky za likvidaci odpadu do W-t-E je 292,5 jüanů / tunu a minimální dotace je 197 jüanů / tunu. S ohledem na dobu návratnosti pohledávek je potřeba mírně navýšit dotaci na poplatek za likvidaci odpadu.“

Náklady na údržbu, havárie za stovky milionů a dotace

Příkladem, kdy na konkrétní spalovnu doplatila v Česku doslova celá společnost je například kauza Termizo, týkající se spalovny v Liberci. Ta byla postavena s úvěrem ve výši 1,35 miliard Kč od IPB v roce 1996, přičemž město Liberec za tento úvěr ručilo. V roce 2002 rozhodla vláda ČR prodat pohledávku za sníženou cenu 715 milionů Kč městu Liberec. Zbytek pohledávky byl zaplacen „de facto“ všemi občany v ČR (přes 115 Kč na osobu). Dalším důvodem k dodatečným investicím bylo, že původní stavba spalovny neobsahovala dioxinový filtr. Jeho doplnění stálo dalších 250 milionů Kč a získání financí bylo v tomto případě vyřešeno odprodejem většinového podílu akcií soukromému vlastníkovi – skupině PPF. Ve snaze učinit provoz spalovny co nejefektivnější se navíc město Liberec podepsáním tzv. Prohlášení ručitele zavázalo blokovat šetrnější způsoby nakládání s odpady. Prohlášení totiž obsahovalo klauzuli, že se ručitel (město) zavazuje „… předávat všechny komunální spalitelné odpady produkované na území města nebo obce k termickému využití v TVO“. Celá kauza Termizo měla tedy významné finanční, ale i etické dopady na město Liberec a občany ČR.

Příkladem dalšího odčerpávání financí spalovnami mohou být udělené dotace z Modernizačního fondu. Mezi projekty, které jím byly v roce 2023 podpořeny, patří i několik záměrů na energetické využití odpadu – konkrétně ZEVO Mělník (250 mil. eur), ZEVO Komořany (106 mil. eur), ZEVO Písek (54 mil. eur), ZEVO Planá (58 mil. eur) a modernizace SAKO Brno (117 mil. eur). Na paradoxy spojené s tímto způsobem financování upozorňuje Nikola Jelínek, odbornice na toxické látky v životním prostředí: „Spalovny v podstatě čerpají finance z evropského systému obchodování s emisními povolenkami, jehož budou od roku 2030 součástí (v ČR o dva roky později než v EU), protože podobně jako třeba elektrárny produkují značné množství emisí oxidu uhličitého. U některých záměrů přitom došlo k přidělení dotace ještě před tím, než získaly souhlasné stanovisko v procesu posuzování vlivů na životní prostředí EIA (ZEVO Planá), nebo ho stále ještě nezískaly (ZEVO Písek), ačkoli dotaci z Modernizačního fondu již mají jistou. Vzniká tak otázka, do jaké míry je proces EIA pouze formalitou.“

Značnou část financí, které „shoří ve spalovnách“ mohou spolykat také havárie, které se v nich dějí poměrně často. V roce 2021 poškodil požár téměř polovinu spalovny v pražských Malešicích, přičemž náklady na opravu se vyšplhaly do výše stovek milionů korun. To není zanedbatelná částka, zejména v porovnání s 2,8 miliardami korun, které začaly od roku 2019 Pražské služby, a.s. investovat do výměny kotlů za modernější. Součástí investice musel být i odkup dluhopisů do výše 1 miliardy Kč městem.

Nezanedbatelné množství financí čerpají spalovny ze státní pokladny také prostřednictvím negativních dopadů na zdraví obyvatel a životní prostředí. Mezi náklady na zdraví patří zdravotní dopady spojené s emisemi ze spaloven, které mohou zahrnovat respirační problémy, kardiovaskulární onemocnění a další zdravotní komplikace. Ve spalovnách je navíc zlikvidováno i velké množství kompostovatelných odpadů. Hovoří se například o fosforu, který je obsažen v bioodpadu. „Každý rok se v dánských spalovnách ztratí téměř 10 000 tun fosforu,“ odhadoval v roce 2011 profesor Lars Stoumann Jensen z Fakulty přírodních věd Kodaňské univerzity (KU-LIFE). To přitom odpovídá množství, které Dánsko ročně dováží ve formě fosfátů.

Aktivity Arniky mohou lidé podpořit podpisem petice Budoucnost bez plastů.