Komentář Michaela Rady – ŠKOLA CESTA ALIBISMU

V jednom z posledních (prozatím) prohlášení týkající se uvolnění „mimořádného stavu“ došlo měsíc a půl před koncem školního roku k částečnému „obnovení“ školní docházky, která je (jen pro upřesnění) v naší zemi (bez ohledu na to, jak se zrovna jmenuje) povinná od dob panovnice Marie Terezie.

To, že je vzdělávání důležité bylo známo již dlouho předtím a v tuzemsku to definoval i J.A.K o dvě století dříve, proto se není čemu divit, že se zavřením škol, byl proces vzdělávání transferován z učitelů na rodiče.

Kde první zadávají úkoly na druhých je ponecháno vysvětlení jak, co a proč.

Sám jsem otcem studující osoby ve věku blížícím se 17 rokům a proto vím, že mnohdy o probírané látce nemám ani tušení, natož abych mohl zastoupit zástupce učitelského sboru a vysvětlit JAK, CO a hlavně PROČ. Tyto znalosti mi totiž schází, či jsem je dávno zapomněl.

Ačkoli se „nás“ návrat do školy netýká, měl jsem možnost několika diskuzí s rodiči žáků, který se dotýká změna přímo osobně a ze všech (bez výjimky) mi připadá, jako kdyby „ŘEŠENÍ“ přednesené ústy mluvčích vlády, nebylo nic jiného než PANDEMICKÝ ALIBISMUS doslovně vystižený rčením

ABY SE VLK NAŽRAL A KOZA ZŮSTALA CELÁ

Z povinné školní docházky, se totiž stala dobrovolná, podmíněná navíc výhrůžkami tak silně, že každá cesta do školy připomíná spíše minové pole na frontě než vzdělávací proces.

V některých školách mají výhrůžky rozsah až 4 hustě popsaných stran, kde jediné, co schází je podpis prokurátora a informace o tom, že nesplnění trestá se smrtí.

Je zajímavé, že čtyři strany „NÁVODU“ neobsahují drobnost, návod.

Zároveň se ani nezabývají takovými drobnostmi, jakými jsou vzájemné vylučování jednoho, z důvodu druhého kroku, či zohlednění návaznosti mimoškolní, jakými je třeba dostupnost některého ze členů rodiny v přesný čas na vyzvednutí potomka, či skutečnost, že žáci tak komplikovaně rozdělení a oddělení, budu následně všichni v přeplněném autobusu muset cestovat ze, a do školy společně.

Zároveň například psaní zápisků a poznámek v rukavicích jistě bude jednou z prvních lekcí, kterou jistě budou vyučovat ti, kteří si ji vymysleli, a to jistě po intenzivní osobní zkušenosti.

Právo na vzdělání je, stejně jako právo na svobodu slova, či pohybu dáno v Základní listině lidských práv a svobod. PANDEMIE, kterou ti, co drží obyvatele pod krkem pláštíkem ochrany využili k tomu, aby ignorovali co, se nehodí, je velmi dobrým nástrojem „cíleného vedení národa“ a má velkou výhodu.

NA CÍL SE TI, CO MAJÍ STRACH, NEPTAJÍ

A to je přeci dobře, či se mýlím?

Vláda otevřela školy a položila před ně pro rodiče i studenty minové pole

Krok vedle pokuty, vyloučení z výuky, ostuda.

Kroky vlády v oblasti uvolnění školní docházky mi v mnohém připomínají dnes oznámený projekt výstavby TŘICETI PŘEHRAD v rámci boje proti suchu. Jeho autoři totiž zapomněli na malou drobnost, kterou je skutečnost, že nebude-li voda, bude sebedražší přehrada jen další miliardovou zdí ve vyschlé krajině.

Zatímco však u projektu PŘEHRAD je mi důvod podpory vládních činitelů jasný, byl by totiž jejich dalším ekonomickým zajištěním na důchod v místech, kde vody bude dostatek, jsou mi zatím nesystémové kroky v oblasti otevření škol záhadou.

Ne proto, že by to byl první nesystémový krok, protože jiné vláda nedělá, ale proto, že jsem zatím nepřišel na to, komu tento chaos ekonomicky, či jinak prospěje. Věřím však, že odpověď brzy najdu a budu ji s Vámi moci sdílet