V minulých dvou dílech našeho miniseriálu jsme si ukázali existující řešení výrazně snižující objem používané, resp. spotřebované vody a možnosti jejího čerpání z hloubek Země. Dnes bych se však zaměřil na maličkosti, které lze aplikovat i rychleji.

V prvním případě jsem se nechal inspirovat zahraničím, konkrétně Japonskem, které je v mnoha aspektech dobrým příkladem. Jako jedna z věcí, které mne fascinovala bylo malé umyvadlo na zásobníku vody na toaletě.

Jednalo se o malé umyvadlo, které nahradilo současné víko se splachovacím tlačítkem a přívod vody se zavedl do něho.

V praxi to znamená, že vodou, kterou si umyjeme ruce po vykonání své tělesné potřeby, nakonec spláchneme. Využijeme ji tedy 2x, namísto jednou, což nám dává možnost s ní aktivně šetřit.

Teď si představte, že byste stejně napojili všechna místa, kde voda protéká, často bez většího užitku a mizí v kanalizaci. Tam by asi nádržka na záchodě nestačila, což ovšem neznamená, že by neexistovalo řešení, a dokonce se jedno takové již objevilo i v Čechách, konkrétně to bylo v Jiříkově, kde se obyvatelé bytového domu dohodli a zainvestovali do sběrné nádrže na šedou vodu, kterou pak nadále po přečištění, mají možnost znovu použít.

Obě řešení se začínají nabízet i v tuzemsku a je až tristní, jak negativně se k podpoře podobných projektů staví Ministerstvo Žehu Posledního, tedy MŽP. Nejen, že jejich existenci ignoruje, ale ve spojení s „vodohospodáři“ hledá cesty penalizace za to, že lidé nechtějí plýtvat.

Zajímavé je, že mnohá osvědčená řešení, často ta, která jsou nejvíce subvencována ze státních a dalších prostředků začínají po obdržení finanční podpory značné nedostatky, které namísto pozitivního, mají velmi výrazné negativní dopady.

Dobrým příkladem může v tomto případě být získávání pitné vody prostřednictvím odsolování vody mořské.

Graf odsolování mořské vody

Rád bych upozornil, že skutečnost, že v tuzemsku nemáme moře, neznamená, že podobnou technologii nemůžeme použít, a dokonce, že se nepoužívá. Čističky vod, které jsou jednou z největších principů pracují často na podobném principu a jejich financování státem je téměř vždy samozřejmostí.

V zajímavém článku publikovaném na serveru www.ecomena.org se totiž v minulých dnech objevila informace, která mne velmi zaujala a týkala se právě odsolování mořské vody tradiční metodou. Překvapily mne dvě skutečnosti.

Tou první je, že ze získané vody lze ve skutečnosti použít jen polovinu.

Tou druhou, že při procesu vzniká odpad anglicky zvaný BRINE, v češtině SOLANKA, který je díky koncentraci látek, téměř zabijákem všeho živého a v žádném případě tedy nelze sůl vracet zpět do oceánu.

Solanka z recyklace mořské vody

Kromě soli obsahuje velké množství nečistot, ale také dalších minerálů

Téměř bych se vsadil, že v tuzemsku by MŽP zařadilo Solanku okamžitě na základě doporučení odpadových společností mezi nebezpečný odpad a to, že by se mohlo jednat o zdroj materiálu pro další využití, by se úspěšně tajilo, jak je tomu i dnes u dalších prostředků sloužících k odpadovým kouzlům, které z odpadu, jen jeho odvozem a umístěním na jiné místo činí materiál s nulovým DPH na vstupu a vysokým na výstupu, kde odpadová společnost nedostane zaplaceno jednou, ale někdy i třikrát za jednu a tu samou věc.

V každém případě tento článek píši po dvou deštivých prázdninových dnech a na rozdíl od ostatních morousů jsem rád, že pršelo. Problémem je, že krátce po dešti již voda není nikde vidět. Koryta řek zůstávají stejně nenaplněna, stejně jako nádrže a rybníky.

A ranní mlha zůstává jen v pohádkách a filmech?

Už se těším, až si začneme vody Vážit tak, jako to ukazuje příroda na posledním obrázku tohoto článku.

Komentáře

Nabízíme prostor pro různé názory a komentáře. Náš prostor je určen všem k otevřené diskuzi. Publikované texty nebo příspěvky nejsou názorem inODPADY.cz nebo jeho vydavatele. Vždy se jedná pouze o názor daného autora a jeho textu.