fbpx
Domů Energetika Reálný odchod od jádra směrem k obnovitelným zdrojům energie?

Reálný odchod od jádra směrem k obnovitelným zdrojům energie?

68
0
Wind Turbines at Lignite Fired Coal Power Plant Weisweiler. © Paul Langrock / Greenpeace
Větrné turbíny zatím jedou souběžně s uhelnými elektrárnami. © Paul Langrock / Greenpeace

Jako příklad uvedu ten ostudný solární tunel, který dodnes poškozuje jméno celému sektoru obnovitelných zdrojů a dokazuje, jakým obrovským problémem je v Česku korupce a klientelismus navázaný na politickou sféru. V Česku i Německu platily tehdy téměř totožné zákony, které stanovovaly výkupní ceny, aby se fotovoltaické panely, které byly v té době o dost dražší, lidem vyplatilo pořizovat. A nebyla to žádná hitparáda, i tak si panely na střechy či na svoje pozemky pořizovali jenom srdcaři. Když ale v roce 2009 začala solární panely ve velkém vyrábět Čína a jejich cena spadla o více než polovinu, situace se radikálně změnila. V Německu na nic nečekali a s úplnou samozřejmostí výkupní ceny elektřiny z fotovoltaiky upravili tak, aby reflektovaly změnu na trhu. U nás trvalo přes rok, než se čeští politici rozhoupali a udělali to samé. V té době už ovšem měl solární elektrárnu na poli kdejaký vykuk a masivně do fotovoltaiky investoval i polostátní ČEZ. To uvádím hlavně proto, abych ilustroval, že lidé zabývající se energetikou v Německu nejsou nějací nazdárkové, kteří tomu vůbec nerozumí, jak by se mohlo zdát z mnoha textů v českých médiích.

Energiewende doprovázejí mýty a nepravdy

Německá Energiewende je natolik rozsáhlá změna energetického systému, že s sebou pochopitelně přináší spoustu nepochopení, kontroverzí a mýtů. Má smysl se na ní podívat blíže. Už kvůli tomu, že už probíhá a my se můžeme při plánování budoucnosti energetiky v České republice především v souvislosti s utlumováním výroby elektřiny z uhlí inspirovat přístupy, které zafungovaly, a naopak se vyvarovat očividných chyb. Už nyní je vidět, že Němcům se některé věci daří a některé naopak zasluhují kritiku. A některé věci (například ten tolik kritizovaný ústup od jádra, který předchází ústupu od uhlí) nejsou v českém prostředí téměř vůbec pochopeny, ale když se člověk seznámí s historickými a kulturními souvislostmi, pochopí, že pro Němce logiku mají a že po nich v jejich zemi dlouhodobě byla a stále je velká společenská poptávka.

Na úvod je třeba si říci, že Energiewende od svého samého začátku počítala s uzavřením jaderných elektráren. Ještě dlouho před havárií v Černobylu a před rozpadem východního bloku se totiž v západním Německu zformovalo silné protijaderné hnutí kritizující jadernou energetiku nejen jako rizikovou technologii, která může vést k nebezpečným haváriím, ale i jako tzv. Atomstaat, tedy jako systém, který je nedemokratický a založený na velkých zdrojích v rukou státu či velkých společností.

Už když byl termín Energiewende poprvé použit v roce 1980, popisoval vizi energetiky, v níž nebude místo jak pro jaderné zdroje, tak pro zdroje založené na fosilních palivech ohrožujících klima. Již v tomto roce, tedy ještě tři roky předtím, než své první zástupce ve federálním parlamentu získala nově vzniklá Strana zelených, pořádalo západoněmecké ministerstvo životního prostředí konferenci, která se touto vizí Energiewende zabývala. Havárie v Černobylu pak Němcům potvrdila, že Energiewende a ústup od jádra je pro ně správnou cestou. A zde se sluší říci, že po černobylské katastrofě byly protijaderné postoje široce rozšířené i v jiných zemích, včetně Československa. Když během bouřlivých revolučních dnů v roce 1989 přijel na Václavské náměstí v Praze autobus rakouských Greenpeace, během velmi krátké doby dokázali ekologičtí aktivisté nasbírat přes 80 tisíc podpisů pod petici proti výstavbě jaderné elektrárny Temelín. Podobný úspěch zaznamenaly v historii Greenpeace v Česku snad jen internetové petice za omezení jednorázových plastů.

Z Čechů se stali milovníci jádra, Němci ho nepřestali odmítat

Jak šel čas, názory většinové společnosti v České republice se změnily. I přes rozsáhlé protesty se českému státu podařilo na sílu postavit dva jaderné bloky v Temelíně, elektrárna začala fungovat, nevybouchla a postupem času se z Čechů naopak stali jedni z největších milovníků jaderné energetiky na světě. Nic takového se ale v tehdy už znovusjednoceném Německu nestalo, zde zůstalo jádro stejně nenáviděné jako předtím. Vize zůstala stejná, i když pro ni do té doby neexistovaly dostupné a vhodné technologie, které by jádro a uhlí nahradily. Jádro mělo dlouhodobě a bezkonkurenčně nejnižší podporu mezi veřejností, která se pohybovala v řádu několika procent. Až relativně nedávno – v souvislosti s viditelnějším nástupem klimatických změn – se v Německu odpor vůči uhlí vyrovnal celospolečenskému odporu vůči jádru.

Reálný odchod od jádra směrem k obnovitelným zdrojům energie začala německá vláda řešit už na přelomu století. V roce 2002 schválila vláda kancléřky Angely Merkelové atomový zákon, který znamenal konec jaderných elektráren do roku 2022. Později němečtí vládní politici toto rozhodnutí přehodnotili a vláda v roce 2009 datum odstavení jaderných elektráren posunula o 14 let. Po havárii ve Fukušimě o dva roky později však pro Angelu Merkelovou a její vládu nebylo politicky možné zachovat se jinak, než dlouho diskutovaný a připravovaný plán na uzavření jaderných elektráren uvést do pohybu. Kvůli tlaku veřejnosti se vláda vrátila k původnímu roku 2022. Tento plán na odchod od jádra podpořilo 80 % německých politických stran, přičemž strana Linke byla proti jen kvůli tomu, že chtěla odklon od jádra rychlejší.

V českých médiích se občas šíří tvrzení, že Energiewende vznikla po událostech ve Fukušimě a byla nepromyšlenou a hysterickou reakcí na ně. Je to nepravdivý mýtus. Můžeme se přít, zda by kvůli nárůstu skleníkových plynů v atmosféře a kvůli klimatické krizi nebylo pro Německo lepší zbavit se uhlí dříve než jádra, ale v tehdejších politických reáliích Německa bylo více méně jasné, že jádro přijde na řadu první.

Německo vsadilo na rychlý nárůst obnovitelných zdrojů, který s sebou přináší podle některých lidí chaos. Ve skutečnosti jde spíše o větší dynamiku a potřebu na ni reagovat. A z tradičních zdrojů energie se do tohoto systému hodí jen přečerpávací či plynové elektrárny, které lze zapnout a vypnout okamžitě. Uhelné a jaderné zdroje v tomto systému překážejí, protože nejsou flexibilní a uzpůsobené k regulaci dodávané energie.

Velká chyba Energiewende: uhlí se pálí dál na vývoz

Německo ovšem i přes velký nárůst vyrobené elektřiny z obnovitelných zdrojů, který hravě pokryl výpadek z uzavíraných jaderných elektráren, jen velmi málo omezilo výrobu elektřiny z uhlí a místo toho je teď jedním z největších světových vývozců elektrické energie.

I tak ovšem Německo v současné době emise skleníkových plynů snižuje znatelně. Pokud se bavíme o celkových emisích skleníkových plynů, v roce 2018 vypustilo Německo o rekordních 35,9 milionů tun méně než v roce 2017, tedy o 4 procenta. Přesná čísla za rok 2019 by měla být známa v březnu letošního roku. Podle analýzy think-tanku Agora Energiewende by se snížení ovšem emisí oproti předchozímu roku mělo pohybovat kolem 7 procentních bodů. Think-tank Sandbag odhaduje, že podíl energie z uhlí klesl v německém energetickém mixu na 30 procent.

Zdroj: think-tank Sandbag

Velmi podobně vychází i detailní analýza Fraunhoferova institutu. Podle ní klesla v loňském roce výroba elektřiny z černého uhlí o 32 % na 49 TWh a z hnědého uhlí o 18 % na 102 TWh. Dohromady to znamená meziroční pokles z 207 TWh na 150,4 TWh, což tvořilo 29 % energetického mixu. Německý export elektřiny byl loni 61,3 TWh. Kdyby tedy Německo nevyváželo elektřinu za hranice, mohlo být snížení emisí vzniklých kvůli pálení uhlí téměř dvojnásobné.

Zdroj: Fraunhofer-Gesellschaft

Očekává se, že kvůli pomalému odstavování uhelných elektráren z provozu a kvůli pálení uhlí na export nesplní Německo svůj cíl pro snižování emisí pro rok 2020. To, že Německo společně s výrobou elektřiny z jádra neomezilo současně i výrobu z uhlí, je velkou chybou. Ale tato chyba má paralelu i v České republice. Jedním z nejhlasitějších argumentů pro stavbu Temelína bylo tvrzení, že elektřina v něm vyrobená nahradí špinavé uhelné provozy v severních Čechách. Po dokončení Temelína však k žádnému masivnímu zavírání uhelných elektráren nedošlo a Česká republika od té doby vyváží každý rok zhruba stejné množství elektřiny, jaké spotřebují všechny české domácnosti. A shodou okolností zhruba stejné množství elektřiny, které je schopná vyrobit elektrárna v Temelíně.

Zbytečný provoz německých uhelných elektráren, který jde na vývoz, by měl vyřešit až nedávno schválený balíček opatření vzešlých z doporučení tamní uhelné komise, který počítá s rychlým uzavíráním uhelných elektráren a tedy i drastickým omezením vývozu. Naopak se počítá s tím, že se Německo stane po nějakou krátkou dobu dovozcem elektřiny, než výpadek kapacity z uzavření zbylých jaderných elektráren v roce 2022 a utlumení 12,5 GW instalovaného výkonu v uhlí do konce roku 2020 plnohodnotně nahradí obnovitelné zdroje.

Zdroj: ERÚ

Na jaderné elektrárny nemáme peníze

Česko na rozdíl od Německa s uzavíráním svých jaderných zdrojů nespěchá a ani není žádná reálná cesta pro odpůrce této technologie jejich uzavření uspíšit. O to snáze ale může Česká republika vyrazit na cestu k nízkoemisní energetice tím, že omezí svůj masivní vývoz elektřiny, začne využívat potenciál energetických úspor a začne stavět obnovitelné zdroje energie.

Stavět nové jaderné reaktory by ovšem bylo velkou chybou z mnoha důvodů. Riziko jaderné havárie nelze samozřejmě nikdy vyloučit, a Martin Kaiser to jako člověk z německého kulturního kontextu akcentuje jako jeden z hlavních argumentů. Nebezpečí havárie je sice malé, ale musíme s ním počítat. A nejde jen o Černobyl a Fukušimu, k vážným jaderným haváriím došlo například v jaderných provozech Three Mile Island, Saint-Laurent, Majak či Sellafield. Mnoho lidí dodnes kvůli utajování věcí během minulého režimu neví, že k vážné nehodě s následkem trvalého uzavření reaktoru došlo i v československých Jaslovských Bohunicích. Podle statistik došlo u 1,5 procenta doposud postavených reaktorů k určitému stupni “meltdownu”. A vlastně i šéfka českého Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová v minulosti přiznala, že otázkou není, jestli se někdy v budoucnu ještě stane jaderná havárie, ale kdy a kde se stane a jaké bude mít následky.

Tady v Česku ale bude lépe než bezpečnostní argument platit argument ekonomický. Nové jaderné reaktory jsou – pokud mají být dodrženy všechny požadavky na jejich bezpečnost – neuvěřitelně drahé, proto ve světě jejich výstavba drasticky klesla. Na energetickou transformaci a ústup od uhlí máme jen omezené množství financí a je nesmysl utratit je všechny za jaderné bloky, které v plánovaném rozsahu nedokáží nijak pokrýt útlum energie z uhlí.

Dalším důležitým argumentem proti sázce na investici do jádra je fakt, že pokud chceme razantně snížit emise skleníkových plynů v souladu s ambiciózními scénáři vypočtenými vědci z Mezivládního panelu pro změny klimatu tak, abychom zabránili katastrofickým dopadům změn klimatu, musíme v celé Evropě s transformací energetiky začít nyní a největší změny provést do roku 2030. Nemá tedy smysl čekat, až se postaví nové jaderné bloky, z nichž první má být na světě podle optimistické předpovědi premiéra Andreje Babiše v roce 2036, když se výstavba nezpozdí. A stačí se podívat do několika zbývajících zemí v EU, které jaderné elektrárny ještě staví, a je jasné, že se takový projekt zaručeně zpozdí i u nás. A prodraží. Solární boom, který jsem schválně zmínil na začátku, abych ilustroval, jak pokřivené a zkorumpované je u nás tržní prostředí v porovnání s Německem, by nám měl sloužit jako varování. Protože na stavbu a provoz nových jaderných bloků budeme v případě, že stát na stavbu poskytne záruky, velmi pravděpodobně doplácet obrovské částky ze státního rozpočtu.

Energie patří lidem

Vraťme se ale ještě k Energiewende… Od samého svého počátku byla spojená i s demokratizací výroby energie. S obnovitelnými zdroji se tento přístup stal realitou a v Německu se jako velmi zajímavý trend začala v překvapivě velkém rozsahu rozvíjet tzv. občanská energetika. A zdaleka nešlo jen o solární panely na střechách rodinných domů. Obnovitelné zdroje se staly nedílnou součástí hospodaření řady obcí, malých a středních podniků či tzv. energetických družstev. Výhody tohoto systému jsou nesporné. Finanční užitek z nich mají přímo ti malovýrobci energie, peníze zůstávají v regionu a jdou na rozvoj obcí. Na druhé straně ovšem obce či nezisková energetická družstva berou při výrobě elektřiny a tepla na zřetel i jiné faktory než vlastní zisk – mohou tedy nabízet svým obyvatelům či členům velmi levnou a dostupnou energii.

Občanská energetika výrazně mění i přístup lidí k obnovitelným zdrojům, především k větrným turbínám. Lidé pochopitelně nechtějí, aby jim za domem vyrostl obří developerský projekt větrného parku, na kterém bude vydělávat nějaká velká anonymní firma. Pokud se ovšem počet turbín pohybuje v rozumných číslech, jsou jejich spoluvlastníky a mají z nich přímý užitek na úsporách energií a financí, nemívají většinou s takovými projekty problém. Bohužel Německo se po počátečním boomu občanské energetiky jejího rychlého růstu trochu zaleklo a velké energetické společnosti, které dosud ovládají tamní trh, prosadily řadu opatření svazujících energetický trh zpět do starých pořádků. To je jedna z věcí, která se bude muset opět změnit, pokud má být Energiewende úspěšná. Již nyní je vidět, že kolaps stavby nových větrných elektráren může způsobit velké problémy nejen pro pokračování Energiewende, ale i pro německý průmysl, protože toto odvětví nyní zaměstnává téměř 150 tisíc lidí.

Zdroj: Clean Energy Wire, Deutsche Windguard

Děkujeme za ničení přírody a životů, tady máte peníze

Občanská energetika je jedna z věcí, kterou bychom se rozhodně měli inspirovat. Čím bychom se ale neměli inspirovat, jsou kompenzace pro provozovatele uhelných elektráren a dolů. Německo to hraje na jistotu, aby se vyhnulo arbitrážím, a plnými hrstmi rozdává peníze na všechny strany. Dává je samozřejmě na rozvoj obnovitelných zdrojů, ale vedle toho je cpe provozovatelům jaderných a uhelných elektráren, které se mají zavírat. O kompenzacích se u nás zatím příliš nemluví, ale ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček již přiznal, že kompenzace budou součástí tzv. modernizačního fondu. Pokud má být tento fond skutečně modernizační, neměl by sloužit k tomu, aby si za něj Pavel Tykač zmodernizoval své bydlení ve Švýcarsku, ale peníze by měly být vázané na projekty, které pomohou uhelným regionům a budou vynaloženy na rozvoj obnovitelných zdrojů.

Poučit bychom se měli především z tzv. kauzy #LeagGate, o níž informovali reportéři magazínu Der Spiegel. Podle dokumentů uhelné firmy Leag českého podnikatele Daniela Křetínského z roku 2016, které se novinářům podařilo získat, měla firma připravený plán na postupné uzavírání uhelných elektráren a dolů. Chtěla ho provést dobrovolně vzhledem k ekonomickým a dalším externím aspektům ovlivňujícím fosilní průmysl. Německá vláda ovšem nedávno připravila pro uhelný phase out pro firmu Leag téměř totožný plán s tím, že za uzavírání uhelných zdrojů firmě zaplatí firmě na kompenzacích v přepočtu až 45 miliard korun. Je jasné, že tyto peníze může Křetínský dostat prakticky za nic.

Už žádné nové uhelné projekty

Další velká chyba Energiewende pramení přímo z toho, jak vypadalo rozhodnutí Uhelné komise v Německu. Ta totiž vůbec nenaplánovala, kdy se budou zavírat jednotlivé konkrétní elektrárny a doly. Až donedávna proto nebylo jasné, kterým uhelným projektům už zvoní hrana a všechny uhelné společnosti se chovaly, jako kdyby se nic nedělo. Dál skupovaly pozemky a pokračovaly v tlaku na vysídlování lidí kvůli rozšiřování dolů, zatímco žádaly vládu o kompenzace.

Nyní už je “fárplán” hotový a německá vláda ho schválila. Ale stále obsahuje i několik velmi kontroverzních usnesení. Příliš klidu nepřinesl obyvatelům vesnic v západní části Německa, kde se stále mohou doly rozšiřovat na úkor jejich domovů. Vláda navíc v rozporu s doporučením německé uhelné komise rozhodla, že bude do provozu uvedena kontroverzní černouhelná elektrárna Datteln 4 společnosti Uniper. Spor o podobu konce uhlí tak v Německu stále nekončí.

Pokud se z vývoje v Německu máme poučit, je důležité důsledně říkat “ne” stávajícím a plánovaným uhelným projektům v ČR. Přestože konec těžby černého uhlí v Česku byl původně plánován na rok 2023, společnost OKD chce v Karviné prodloužit těžbu až do roku 2030. O prodloužení těžby za horizont roku 2030 nyní žádají Severočeské doly v případě velkolomu Bílina. A největší zdroj skleníkových plynů v Česku – hnědouhelná elektrárna Počerady – má přejít v roce 2024 do majetku firmy Seven Energy a její provoz má být prodloužen. V Mělníku má vzniknout úplně nový uhelný blok. Všechny tyto nesmyslné plány by měly být odmítnuty, jinak se ocitneme ve stejné pasti jako Němci – fosilní společnosti budou budou dál těžit a spalovat uhlí, zatímco budou vydírat vládu kvůli kompenzacím.

Psáno pro Ekolist.cz

Autor: Lukáš Hrábek, GREENPEACE

Facebook komentáře

Nabízíme prostor pro nezávislé zdroje a různé názory nebo komentáře. Náš otevřený přístup a volný tok informací je určen všem. Publikované texty, příspěvky nebo komentáře nejsou názorem inODPADY.cz nebo jeho vydavatele. Vždy se jedná pouze o názor daného autora a jeho textu. Chtěli byste se s námi podělit o nějaký zajímavý názor, informaci nebo nápady? Neváhejte nás kontaktovat.

Napsat komentář