Milouše do koše, volala na sklonku roku 1989 většina obyvatelstva Československa. Už si byla jista, že komunismu s lidskou tváří již odzvonilo. Miloše do koše sdílí v současnosti mnoho uživatelů veřejné sítě ve stejném státě, kam se komunismus s lidskou tváří opět vrací.
Zažil jsem dobu první a mrazilo mne v zádech. Zažívám dobu druhou a děje se tak zas.
Doba ledová se vrací a jediný rozdíl je ve jménech a osloveních. A ještě někde nacházím rozdíl.
Tedy v koších, těch odpadkových. Zatímco v roce 1989 byla plná popelnice symbolem hanby, třicet let později ta samá, jen několikanásobně větší plná symbolů bohatství a úspěchu.
Doby, kdy šel z popelnic strach jsou pryč. V současnosti k nim směřujeme s chutí a je čím dál více těch, kteří v nich našli nejen zalíbení, ale i bohatství.
Tento fakt mi připomněla jedna z mých služebních cest vlakem po republice, resp. odpadkový koš, který na mne čekal na nástupišti. Tento byl nejen vzorně designově rozdělen dle jednotlivých typů tříděného odpadu, ale i polepen vzkazy Evropské Unie.
Miliardy rozdávají se jak na běžícím pásu. Na každého se dostane. Jediné, co to chce, je kulaté razítko opravňující k nakládání s odpady.
Jsme na dobré cestě. Odpadové nádoby přibývají a s nimi i pocit zadostiučinění. Už se nám zelenají, žloutnou a hnědnou nástupiště, školy, náměstí, parky, všechny začínají i modrat. Odpadová duha je na postupu krajem a zemí, která kdysi oplývala strdím. Dnes oplývá odpadem.
Kde domov můj zpívá si nejeden obyvatel procházeje kolem narvaných kontejnerů a popelnic, za jejichž údržbu dáme dvojnásobek, zatímco před volbami byla vítěznou stranou slíbena polovina.
Čistá Plzeň, Čistá země. Stačí si jen nasadit virtuální brýle a na nos roušku.
Je celkem jedno oslavili-li jsme nedávno vznik první republiky, neb první máj, jedinou úlevu pohledu skýtá několik dní v roce pokrývka sněhová, ale i ona často z bílé, změní se na černou.
Není pravda, že to nejde jinak, jde. Jen to chce vystoupit z davu a bude-li to nutné (a to je) pak i třeba plavat proti proudu. Čas od času je možné odpočinout si u břehu, či na kameni vprostřed proudu, jen pozor na natažené ruce, často v nich nalezneme mnoho, jen ne skutečný zájem napomoci ke změně.
Před 13 dny jsem psal o jedné takové. Natažena byla z Bruselu. Nikoliv od cizince, ale od spoluobčanky, která se sebezapřením opustila rodnou vlast, aby mohla šířit v zahraničí její slávu pod e-mailem odborových svazů.
Já však neplýtvám. Nedělám to se svým časem a nebudu to dělat ani s Vaším. Práci, kterou vykonám nevyhodím do koše jen proto, že se někomu nelíbí. Dám ji na nástěnku, stejně jako jsem to udělal před třiceti lety. V tom jen jeden malý rozdíl – už mi nikdo nehrozí, že neodmaturuji