Kde vlastně začínají nebo končí problémy s mikroplasty?

Rizika spojená s šířením mikroplastů nejsou zřejmě nijak významná, říká WHO. Jedním dechem však nutno dodat, že vlastně nevíme, kolik mikroplastů se do našeho těla dostane prostřednictvím jídla, pití nebo dýchání. Takže víme, že rizika nejsou významná i když nevíme, kolik mikroplastů v nás je. Dobrá tedy. Nicméně nepříliš spolehlivé a narychlo spíchnuté studie laborují s čísly kolem 40 000 částic za rok. Jiné říkají, že na jeden litr vody to může být až 100 částic. Ale to jsou jen čísla, viďte? Zajímavější bude podívat se, odkud se tzv. mikroplasty (které mimochodem dodnes nemají svou přesnou definici) do našeho životního prostředí dostávají. Předně k jejich vzniku dochází zcela přirozenou degradací plastů. Běžný plast se totiž vlastně nerozkládá, jak se leckde můžete dočíst, ale rozpadá na drobné částečky. K tomu dochází samovolně, mechanickými vlivy nebo reakcemi s okolím. Z toho je zjevné, že mikročástice pocházejí z materiálů, které jsou nechanicky namáhány, nebo vystaveny atmosférickým vlivům. Jde tedy například o „prach“ vznikající z otěru pneumatik, silničního značení, umělohmotných podlah. Ale i z nátěrů lodí. Část těchto mikročástic je úmyslně dodávána do některých produktů (zákaz tohoto nesmyslného počínání je zatím odložen do bezpečí budoucnosti). Jde o kosmetiku, různé čisticí prostředky, odpuzovače vody, ale i o textil a již zmíněné nátěry, impregnace apod. Zdrojem je i zemědělství, kde se pro mulčování používají plastové materiály nebo kaly z čističek vod. Zdrojů je samozřejmě mnohem více, nicméně tyto jsou zřejmě ty nejběžnější.

WHO se snaží zřejmě vysvětlit to, co neví tím, co ví. Proč?

I když podle WHO jsou rizika zanedbatelná, protože sice víme, odkud se mikročástice v prostředí berou, ale nevíme, kolik jich v sobě vlastně máme, je dobré se podívat krátce na fakta, která bezpečně víme. Jak tedy mohou mikroplasty škodit? (Nijak významně, samozřejmě.) Předně je třeba si přiznat, že věda je teprve na úplném začátku svého chápání těchto materiálů a jejich vlivech na životní prostředí a tím pádem i na naše zdraví. Víme, že tyto malé částečky mohou, mimo jiné, obsahovat zbytky změkčovačů na bázi ftalátů. Dále zpomalovačů hoření, nebo zbytky polychlorovaných bifenylů. Díky hydrofobní povaze na sobě mohou akumulovat organické látky. K tomu může docházet třeba uvnitř potrubí s pitnou vodou, na jehož stěnách se vytváří film tvořený mikoorganismy (říkáme tomu biofilm). Mikročástice tak ve vodním prostředí mohou v minimální míře přispívat k šíření patogenů. No nic. Podle WHO žádné spolehlivé informace (které ve skutečnosti momentálně nemáme) nenaznačují, že by z hlediska fyzikálního měly mít mikročástice na naše zdraví nějaký vliv. Ok.

Problém s mikroplasty neleží jen na konci celé problematiky, ale zjevně i na jejím začátku

I když podle WHO netřeba se znepokojovat, je dobré vědět, kde již byly mikroplastové částice objeveny. Není žádným tajemstvím, že byly nalezeny v mořské vodě. Ale i ve vodě takzvaně sladké. Logicky pak v tělech živočichů, kteří v těchto vodách žijí, a které s oblibou pojídáme. Nalezeny byly v pivu, medu, masu, kohoutkové i balené vodě. Je nezpochybnitelné, že se nacházejí v půdě, ve které pěstujeme to, co jíme. A ve vzduchu, který dýcháme.

Po všem tom povídání a laborování s minimem informací je přinejmenším podezřelé, že tak respektovaná organizace, jako je WHO, nepřikládá těmto materiálům váhu. Nepřistupuje k nim s pokorou a snaží se je bagatelizovat. S lehkým nádechem konspirace je na místě vtíravá myšlenka, zda-li tato organizace není pod vlivem lobby, které z výroby mikročástic (bavíme se zde o uměle vyráběných nanonameriálech) plynou zisky, ze kterých tato rozpočtová organizace také něco má. Jistěže není na místě zpochybňovat váhu organizace, která ročně spolyká miliony dolarů, ale stín pochyb tu je, viďte?

WHO je organizace závislá na financování od vládních a soukromých subjektů

Vzhledem k vlastnostem plastů, které jsou jedním z nejčastěji používaných materiálů, již nedokážeme zabránit jejich vzniku „přirozenou cestou“. Co však možné je, je snažit se předcházet jejich nesmyslné výrobě a aplikaci tam, kde to není nezbytně nutné. Jistěže, nanomateriály a nanotechnologie nám přinášejí nové možnosti (a obchodní příležitosti). Ale jsme v situaci, kdy je sice dokážeme vyrábět a aplikovat, ale nevíme nic o možné patálii, na kterou si svou lehkovážností zaděláváme.

Autor článku: Martin Hobrlant

ZAJÍMAVÉ ODKAZY

Co jsou to nanoodpady? Čtěte ZDE.

O mikroplastech více ZDE.

Mikroplasty v půdě? Článek na ekolist.cz.

Mikroplasty v exkrementech? Nic nového pod sluncem. Článek ZDE.

Zdroje: časopis odpady, orb media, ekolist