Dne 04.08. 2019 ráno v 8:30 minut se vydal Franky Zapata podruhé překonat kanál oddělující starou dobrou Anglii od zkažené Francie. Je neděle a za téměř úplné ignorance tuzemských medií se člověk poprvé dostal suchou nohou z Francie do Británie. A to navíc za dobu kratší než kdokoli před ním. Zvládl to za 20 minut.
Vlakem přes Eurotunel to trvá přibližně 35 minut, jak je možné zjistit zde
Srovnání času jsem použil je proto, abychom si ukázali, jakého výsledku dokáže člověk dosáhnout využitím dopravního prostředku, který není o moc větší než cestovní kufr.
Vím sice, že s Arabelou se to srovnávat nedá, ale první krok byl myslím udělán. Vlastně nebyl, kroků před ním bylo uděláno mnoho. Nejen týmem Frankyho Zapaty, ale mnoha jinými. Ve stejné době, kdy se Franky chystal na svůj druhý pokus (jeden týden po nezdařeném prvním) jsem projížděl na své elektrické jednokolce kolem Plzně. Bylo krásně.
Z krajiny se odpařoval noční déšť a příroda se probouzela, zatímco mnozí lidé ještě spali. Aut na silnicích bylo pomálu, stejně jako chodců a cyklistů. Frank uletěl 35 km za 20 minut, já stejnou vzdálenost ujel za 65 min.
Franky uprostřed dotankoval, já se vrátil s 23% baterie. Oběma nám bylo dobře. Oproti jemu samotnému jsem se já dvakrát během samotné jízdy setkal a hovořil s lidmi. Ty zajímalo na čem to jedu, jak to, že nespadnu a zda-li by to zvládli i oni sami.
S Frankym Zapatou máme jedno společné. Nezastavujeme se tam, kde jiní končí. Jeho zná celý svět, mne jen málokdo.
Společně však měníme zažitý pohled na svět. Oba totiž dokazujeme, že osobní doprava neznamená nutně stroje mnohonásobně větší a těžší, než jsme mi. Neznamená ani další limity, které osobním dopravním prostředkům byly a jsou přiřazovány. Jakou je dojezd, rychlost nebo doba nabíjení.
Když jsem začal spontánně psát tento příspěvek, zjistil jsem si několik věcí o EUROTUNELU. Jak se pozemní, nebo-li podzemní nebo podmořská spojnice mezi Anglií a starým kontinentem nazývá. Překvapilo mne několik věcí. Tou první je skutečnost, že tunel byl uveden do provozu již v roce 1994. Jen několik let po mém pracovním pobytu jako AU-PAIR na Britských ostrovech. Tenkrát měli všichni, s nimiž jsem se při svém pobytu setkal, strach o Britskou suverenitu.
Druhým překvapením byla skutečnost, že od roku 2015 klesá prodej prodaných lístků a využití tunelu na přepravy zboží.
Jsem překvapený hlavně proto, že při žádné diskuzi o BREXITu jsem nezaznamenal, že by někdo EUROTUNEL zmínil. Přitom by se zmínit měl, rekordní výška investice, totiž stále není splacena a je možné, že s BREXITEM, se investice oddálí do nekonečna.
Důvodem, proč příspěvek na téma osobní mobility píši, je nejen rekord, který byl učiněn, ale i důkaz toho, co již tak dlouho říkám. “OSOBNÍ MOBILITA NENÍ HRAČKA“
Jsem zvědav, zda-li po Francouzských ozbrojených složkách, pochopí tuto myšlenku i ty tuzemské, kterým sice nemohou být nabídnuty zařízení za půl milionu EUR, ale co jim je možné nabídnout jsou stroje v cenách od 25 do 75 tisíc korun. Ty na jedno nabití ujedou až 200 km a jejich jezdci se mohou nejen na silnici, ale i v terénu pohybovat rychlostí až 50 km/h. Vše záleží jen na jejich schopnostech.
Kdyby někdo měl zájem, nabízím možnost osobního tréninků a implementace elektrických jednokolek do služeb pracovníků, pro které nejen ve městech, je rychlost přesunu často otázkou života a smrti, ale samozřejmě i těm, kteří již pochopili, že čtyři kola a jednu tunu na pohyb nejen po městě, ale i v krajině, nepotřebují.