Představte si, že ve vašem bytovém domě dožívá kotel ústředního vytápění. Je starý, neefektivní, otravuje široké okolí kouřem a ve srovnání s kotli v okolních domech je pro ostudu. Navíc je jasné, že pokud se dřív sám nerozpadne, budete ho muset za pár let vyměnit kvůli novému zákonu o ochraně ovzduší.
A pak přijde tisíciletá povodeň a váš dům zatopí. Něco takového jste nečekali, takže dva sousedé ze suterénního bytu se navzdory hrdinské pomoci celého domu utopí a řada dalších ve vodě ošklivě nastydne. Dům má mokré zdi, přišel o podstatnou část fasády a byty v nižších podlažích jsou plné bahna, ale barák stojí.
Voda ovšem vytopila a zničila i kotelnu. Co teď?
V první řadě je třeba vyklidit bahno a vysušit zdi. To se ovšem bez zdroje tepla provádí špatně.
Společenství vlastníků rozhodne, že rychle potřebujete nový kotel a, pověří svého místopředsedu, aby to zařídil. A pan místopředseda začne zařizovat: vypíše výběrové řízení na dodávku stejného kotle, jaký jste měli před povodní.
Někteří z vás začnou zaraženě namítat, že na tenhle typ nelze získat řádnou ani mimořádnou dotaci od obce, že stojí jen o třetinu méně, než nejmodernější typ, a že taková investice se za těch pár let, co ho ještě půjde legálně provozovat, nemůže určitě vrátit. Pan místopředseda ovšem hrdě prohlásí, že starý kotel byl pýchou našeho domu, že ho dokáže ovládat i pomalejší Pepík z druhého patra, a že nám do toho nemá obec co kecat. Že je vlastně celý dotační program na výměnu kotlů blbost. A že si to se starostou vyřídí, žádný strachy.
Každý z nás, kteří vlastníme nemovitost s dalšími lidmi, tušíme, že podobná historka se ve skutečném světě přihodit může. Současně se však možná shodneme, že takhle péče řádného hospodáře úplně nevypadá. Že když už provádím nějakou, byť třeba vynucenou rekonstrukci, je lepší jí udělat najednou, pořádně a s výhledem na delší dobu. Ať už jde o přestavbu bytu, opravu auta, nebo transformaci hospodářství.
S českým průmyslem po koronovirové epidemii to nebude jiné. Můžeme samozřejmě po vzoru Stroupežnického Našich furiantů odmítnout vývoj okolního světa a pietně si budovat fosilní skanzen. Ovšem, slovy ekonomky a rektorky Mendelovy university v Brně Danuše Nerudové, „máme naopak jedinečnou možnost krizi využít a posunout se mílovými kroky kupředu, pokud budeme investovat do chytrých technologií, šetrnějších k životnímu prostředí. Green New Deal je naše budoucnost.“
Příležitost k nastartování průmyslu vidí v Zelené dohodě pro Evropu už 15 zemí EU sdružených do iniciativy Green Recovery. K původní desítce, v níž nechyběly ani státy těžce zkoušené koronavirem jako Itálie a Španělsko, se záhy přidaly Německo a Francie, tedy dvě nejsilnější ekonomiky EU, které dohromady skládají téměř polovinu unijního rozpočtu a které budou mít silný hlas při rozhodování, jakým způsobem se tyto finanční prostředky využijí. Mezi nejnovější podporovatele ekologického restartu ekonomiky se nově zařadilo i Slovensko.
Pokud má stát v krizi firmám pomoci (což bude téměř jistě nutné), neměl by zdroje finanční, lidské ani morální utopit v sektorech, které jsou tak jako tak ve střednědobém horizontu odepsané. Blížící se konec fosilních paliv přitom berou jako nezvratný fakt už i šéfové uhelných, ropných a plynových korporací. Post-koronavirová rekonstrukce je nečekanou a velmi nepříjemnou, ale zcela očividnou příležitostí k modernizaci českého průmyslu. Pokud ji prošvihneme, žádnou další už možná nedostaneme. V tomto ohledu patrně skutečně stojíme na křižovatce.
Dovolím si připomenout jeden pěkný historický příklad, jak to může dopadnout, pokud odbočíme špatně: v roce 2000 byla za účasti předsedy vlády Miloše Zemana v Hranicích na Moravě s velkou slávou otevřena továrna na televizní obrazovky, která měla zaměstnat 3 tisíce lidí. Drobnou vadou na kráse bylo, že šlo obrazovky vakuové (mnozí z nás je možná pamatují z CRT monitorů). Svět záhy ovládly ploché LCD monitory a továrna v Hranicích po sedmi letech zkrachovala.
Nyní máme příležitost odmítáním evropské Zelené dohody, známé též jako Green Deal, udělat stejnou chybu ve velkém.
Text vyšel na Info.cz
Autor: Jan Rovenský