Trvající bezčasí pandemie koronaviru s sebou mimo jiné přináší proměnu důrazu při vnímání celospolečenských krizí a problémů, jako je například potenciální klimatický kolaps světových ekosystémů. Pod vlivem zdánlivě nekonečně se utahujících a povolujících smyček vládních opatření tak ustupuje z mediálního zorného pole krize nesrovnatelně závažnějšího charakteru. Jakým způsobem tematizovat klimatickou změnu ve školách? Má smysl snažit se foukat proti uragánu nekonečných karantén, prezidentského chaosu v USA, teroristických útoků, hrozící ekonomické krize a dalším krizím?

Již delší dobu se v české veřejnosti a mezi expertní veřejností, učiteli, neziskovými organizacemi a dalšími aktéry diskutuje o možnostech výraznější akcentace klimatické krize ve školství. Zdá se, jako bychom se společensky konečně posunuli ze sféry absurdních debat zpochybňujících existenci prostého fyzikálního faktu na úroveň uvažování, jak konkrétně lze téma klimatické krize prosadit do školského systému. Nadějný proces, doprovázený globálními studentskými stávkami a protesty náhle narušila černá labuť pandemie. Školy přepnuly na distanční výuku, učitelé jsou, pod tlakem zmatených vládních nařízení a komplikované distanční výuky, přetížení a frustrováni.

Představa, že do, podle expertů přehlceného kurikula a tradičně zbytečně nafouknutého vzdělávacího obsahu, přidáme v podmínkách bezprecedentně vykolejeného světa  jednoduše klimatickou krizi, se ukazuje čím dále více jako naivní. Tak co se dnes budeme učit? První hodinu láčkovce, druhou hodinu Přemyslovce a třetí hodinu klimatický rozvrat?

Strukturální překážky spočívající například v konzervativním přístupu založeném na přepisování ustáleného objemu informací do sešitů a na rozdělení výuky do zcela nepropojených předmětů, zatížených zbytečným množstvím obsahu, umožní některým učitelům propašovat téma klimatické krize do pár hodin přírodopisu či fyziky, a to i kdyby MŠMT navýšilo frekvenci doporučení a expertní organizace zpracovaly dokonalé a zábavné interaktivní metodické materiály, přístupné okamžitě všem učitelům. Tradiční objem učiva je tak předimenzovaný, že na nejdůležitější otázky typu „Jaká bude naše budoucnost?“ nezbývá ani ždibec místa.

Reálný posun ve výuce bude pravděpodobně minimální. Pár osvícených učitelů, kteří by o klimatické změně stejně učili, využije lepších materiálů, několik učitelů si uvědomí závažnost situace a ten zbytek pokrčí rameny s tím, že osnovy nejsou nafukovací. Každý rok nějaký trend, jeden chce mediální gramotnost, druhý technické vzdělání, třetí klimatickou změnu. Stačí módní výkyvy s úsměvem přestát a ono se to nějak poddá, pomyslí si kantor. Lze najít nějaké řešení, které by namísto kumulace dalšího „tématu k naučení“ reflektovala turbulentní současnost?

Jednu věc však mají koronavirová pandemie, ekonomická krize a klimatická změna společnou. Jedná se o symptomy komplexní krize složitého systému současné globální civilizace. Jednou z možných vzdělávacích cest by tak možná mohl být rozvoj kompetencí systémového myšlení. Co to vlastně znamená?

Systémové myšlení je pohledem na svět, který se snaží respektovat a překonávat určitá omezení našeho každodenního myšlení vzhledem k realitě, ať již jsou dána přírodou a strukturou našeho mozku, nebo výchovou a vzděláním. Vyzdvihuje například komplexnost systému, jejich dynamická rovnováhu, princip cirkularity a zpětnovazebné smyčky.

Systémový přístup v pedagogice vnímá afektivní, emoční složku jako neoddělitelnou součást poznávacího procesu, která energizuje motivační motor. Dobrým příkladem jsou přednášky odborníků a vzdělávací semináře na studentských demonstracích Fridays for Future, které slouží jako ukázkový kompetenční trenažér nejen v oblastech komunikace, síťování, organizace a podobně.

Pedagogickou zásadou je například nikdy neoddělovat faktografii klimatické krize od zprostředkování možnosti participace a nabídnutí perspektiv různých řešení problému. Není nic jako „suchá fakta“, fakta dávají smysl jenom v dynamických vazbách a vždy nesou různé roviny sdělení.

Klimatickou krizi bychom neměli zredukovat jenom na „další aktuální téma, které by se mělo objevit ve školách“.  Spíše bychom ji mohli vnímat jako příležitost pochopit a zprostředkovat komplexní charakter současných společností, obývajících jednu ekologicky zdevastovanou planetu.

Akutnost a palčivost klimatické krize nám může pomoci překlenout desítky let kritizované roztříštění vzdělávacího aparátu na změť zcela izolovaných a nijak nesouvisejících otisků vědních oborů a konečně uvést do praxe reálnou interdisciplinaritu v praxi na problému, který není nijak odcizený a abstraktní, ale naopak se týká nás všech na té nejhlubší personální bázi.

Klimatická krize je ve své podstatě ideálním typem vhodného vzdělávacího tématu – je nám blízká, týká se nás všech, žijeme ji tady a teď, je relevantní pro naší bezprostřední budoucnost, je názorná, spojuje teorii s praxí a je analyzovaná špičkovou vědou. V neposlední řadě nabízí systémový pohled.

Vzdělávání zaměřené na rozvoj kompetencí systémového myšlení by kultivovalo například schopnosti analyzovat počet perspektiv, diagnostikovat vztahy mezi celkem a částí, pracovat s nejistotou a mnohoznačností, aktivně přetvářet mentální modely a abstrakce, definovat hranice a vlastnosti jednotlivých systémů, odhalit a pochopit zpětnovazebné smyčky a vnímat exponenciální vliv zlomových bodů.

Zjednodušeně řečeno by se skrze badatelskou výuku zkoumala zdánlivě složitá, avšak svou každodenností a všudypřítomností povědomá témata našeho žitého světa ve vzájemných souvislostech a vazbách. Namísto izolovaných náhledů by tak mohlo dojít k formování myšlenkové sítě významů vzájemných vztahů. Místo snahy o zkopírování faktografie klimatické změny do pamětí žáků by se kladl důraz na význam role každého aktéra v systému. Oproti osvojování izolovaných částí světa viděných optikou zdánlivě nesouvisejících vědních oborů by se hledala dynamika vzájemného ovlivňování.

Zdánlivě nesouvisející izolované části se navzájem ovlivňují a vcházejí do složité interakce. Nacházet a pochopit, jak spolu souvisí například chemické vlastnosti kofeinu, moderní otrokářství a svržení sochy Kryštofa Kolumba či vysychání českých studní, fosilní paliva a průmyslová revoluce vyžaduje schopnost nahlédnout za omezený obzor dělení věd z 19. století, které stále dominuje současnému školství.

Sluneční svit nepatří přece jenom do fyziky, průmyslová revoluce do dějepisu, zemědělství do přírodopisu, skleníkové plyny do chemie a participace lidí do občanské výchovy. Interdisciplinarita však musí být východiskem celkové vzdělávací filozofie našich společností.

Úvaha, že průřezová témata stačí formálně připsat do kurikula a ona sama tak nějak automaticky prokapají do jednotlivých předmětů se ukázala být pouhou iluzí, v jejímž důsledku je dodnes environmentální výchova, výchova demokratického občana či mediální výchova často realizována pouze ve formálních poznámkách v dokumentech a v hodinách na běžné základce jsou vzácnou záležitostí.

Pokud chceme důrazně vstoupit s tématem klimatické krize do školského systému, je naivní představovat si, že tak můžeme učinit stejnými nástroji, jejichž logika pomohla klimatickou krizi vytvořit.

Pokud nebude snaha o rozšíření výuky o klimatické krizí spojená s hlubokou transformací představy o tom, co by vlastně mělo být školní vzdělávání v digitálním tornádu 21. století, dá se předpokládat, že klimatická krize ve školách zapadne mezi členovce narychlo naučené na písemku.

Máš zájem o newsletter Učitelů za klima? K odběru se můžeš přihlásit zde.

Učitelé za klima je neformální skupina učitelů usilující o tematizaci klimatické krize v současném vzdělávání. Jejich newsletter přináší souhrnný seznam projektů, webů, odkazů, metodik aj., jež vám může pomoci při výuce problematiky klimatické změny.

Autor: Učitelé za klima