Když odborník žasne a laik se diví. Otázkou zůstává, kdo je „odborník“, kdo laik. V mém případě se prvně divím, až potom žasnu. Na některé věci mohu mít možná „odborný“ názor, ale v mnoha případech jsem laik, který se snaží pochopit o co, že to vlastně jde. Když jsem narazil na slovo sdílená recyklace, přiznám se, prostě jsem to nepochopil. Další cirkulární a udržitelné výrazy, které jsou podpořené ekologicky environmentálním a uhlíkově neutrálním smýšlením. Slovní spojení, která se držela v minulém roce na špičce, a z úst udržitelně cirkulárních odborníku na environmentální a ekologicky neutrální životní prostředí, které má ambice stát se uhlíkově neutrální.
Pokud jste porozuměli tomu, co jsem vám chtěl sdělit, potom jste cirkulárně a environmentálně osvíceni. Měli byste si tuto inteligenci ekologicky a bez emisí skleníkových plynů udržet. Gratuluji vám 😊, protože já se musím ještě hodně vzdělávat, abych došel k takovému osvícení. V odpadech a recyklaci jsem zatím něco málo přes 19 let. Člověk tak nějak stále cirkuluje, někdy udržitelně, jindy prostě „eko“ logicky se přizpůsobuje.
Proč to vlastně všechno píšu? Měl jsem takovou pohnutku sepsat to, co ten minulý rok vlastně udržitelného přinesl, nebo se aspoň trochu změnilo s tím ještě předešlým.
Měl jsem štěstí. Tuto pohnutku v reálu se podívat do minulého roku, učinil už někdo jiný přede mnou.
2019: Rok velkých slov s výsledkem nula.
Spousty se toho namluvilo o takzvané cirkulární ekonomice. Ano té, která má již i svůj velmi činorodý institut. Probíhaly semináře, workshopy. Tato instituce, když nic jiného, zvedla povědomí o tom, že jsme dokázali tu cirkulární ekonomiku vymyslet. Bohužel, naplnit ji dokážeme jen v zanedbatelných detailech. Potíž s cirkulární ekonomikou je ten, že vychází z našeho současného chápání světa. Počítá se stávajícími lineárními postupy s využitím recyklace, která však má své mantinely. Ať už to je její negativní ekologický vliv na životní prostředí, finanční nerentabilitu (jdoucí ruku v ruce s nepochopitelnou absencí jakékoli zásadní podpory produktů z recyklátů, například sníženou sazbou DPH). Dále můžeme jmenovat samotné materiály, které nelze recyklovat do nekonečna a především to, že v současnosti dokážeme technologicky takzvaně recyklovat pouze mizivé procento materiálů. Je na místě domněnka, že cirkulární ekonomika je dobrý nápad, ale již nyní zastaralý. Ale to neva.
Statistiky, které se zabývají tím, kolik se čeho vyhodí, jsou vlastně zbytečné. Stačí si jen zjistit, kolik se čeho vyrobí.
Hodně se psalo a mluvilo o velké změně v odpadové legislativě. Tedy tématu, které je zcela mimo rozlišovací schopnosti běžných smrtelníků. Námitky ke znění měli snad úplně všichni. Potíž není možná ani tak v tom, že by legislativci odvedli mizernou práci. Potíže je v tom, že znění zákona mnohým nevyhovuje. Lidově řečeno hází vidle do různých oblastí, ve které mají ti kteří, kterých se týká, své zájmy. Uniká nám to, že žádný zákon tu není od toho, aby vyhovoval všem, ale aby hájil zájmy většiny – tedy nás. A k tomu nesmí dojít, že? 🙂
Z historického pohledu se lidstvo vyznačuje tím, že napravuje věci až tehdy, když už napravit nejdou. Což nás stojí nemalé úsilí i finanční prostředky.
Brusel slavil velké vítězství narychlo spíchnutou směrnicí, která měla jednou pro vždy zatočit s jednorázovými plastovými odpady. Odnesla to brčka, tašky, tyčinky na čištění uší a pár dalších zbytečností. Nezměnilo se nic. Tato hloupá směrnice pouze otevřela velkou obchodní příležitost pro různé „ekologické alternativy“. Brčka a kelímky z jiných materiálů (například nesmysl z bambusu smíchaného z plastem!), papírové tašky na místo plastových a podobné nicneřešící produkty a kontraproduktivní pseudořešení. Výsledek? Více odpadu. Ještě méně zpracovatelného, než ten, se kterým hrdinové z Bruselu zatočili. Za vším stálo to, že si úředníci všimli množství plastového odpadu v mořích. Uniklo jim ale, že ten se tam dostává z naprosté většiny z Asie a Afriky. No nic.
“Nezastavíme se, dokud nebude každé auto na silnici elektrické.” (Elon Musk)
V roce 2019 se toho stalo samozřejmě mnohem více. A ne vše bylo tak nicotné, jako události popsané výše. Jen těch dobrých věcí bylo méně. Více o ochraně životního prostředí mluvíme. Více plánujeme, ale podíváme-li se všude kolem, jde o takovou alibistickou změnu: vše uděláme jinak, aby byl výsledek stejný. No nic. Politici, korporace ani rozlobené školačky problém nevyřeší. Politici nemohou, protože by tak šli proti svým volebním slibům (ostatně podívejte se na řádění žlutých vest ve Francii. Víte, že to začalo environmentálně cíleným zdražením pohonných hmot?). Firmy a korporace se budou na ochraně tzv. životního prostředí podílet pouze tehdy, když se taková investice nějakým způsobem vyplatí. Rozlobení školáci? Ti se hodí kdekomu do krámu, protože odvádějí pozornost od skutečných problémů.
Zdroj: trideniodpadu.cz
